První dochované záznamy o cídění chrupu jsou staré pět a půl tisíce let. Nejstarší zprávy o něm nepopisují letopisy, ale klínové písmo, které nám zanechali Babyloňané. Byli to právě oni, kdo při péči o své zuby začal používat takzvané žvýkací klacíky. Ty vyráběli poměrně jednoduše – kousáním nebo drcením malých větviček a kořínků stromů dosáhli toho, že se jejich konec roztřepil a vytvořil hrubý kartáček. Některé pralesní domorodé kmeny žijící stále svým tradičním způsobem ostatně používají žvýkací klacíky dodnes.

Na zubní povlak kyselinou
Kdy se objevily první dentální pomůcky, dnes již zhruba víme, netušíme ovšem, zda byly používány ke skutečné preventivní zubní péči nebo zda se s jejich pomocí naši předci jen pokoušeli efektivněji odstranit z mezizubních mezer zbytky jídla. „Po většinu historického období byla tato péče cíleně hygienickou, a tedy skutečně sloužila v první řadě k odstranění zbytků jídla a omezení zápachu z úst. Na druhou stranu již v čínské medicíně přibližně kolem roku 3000 před naším letopočtem mělo pravidelné vyplachování úst a zřejmě i používání kartáčku za cíl předcházet nemocem dásní,“ říká Šimon Krýzl z Národního lékařského muzea v Praze. Právě v Číně vznikl před více než pěti sty lety i první štětinový kartáček. Jeho rukojeť byla vyrobena buď z kosti domestikovaného dobytka, nebo ze dřeva, štětinky pak ze štětin prasat.
Před prvním použitím takovéhoto kartáčku si ale lidé byli nuceni vypomáhat nejrůznějšími alternativami. Je otázkou, nakolik bylo čištění klacíky a dalšími podobnými pomůckami účinné a zda skutečně mohlo zabránit šíření zubního kazu nebo alespoň odstranit zubní povlak. Někdy si lidé pomáhali i nejrůznějšími přírodními směsmi a prášky, třeba cihlovým prachem, dřevěným uhlím, nebo dokonce i některými druhy kyselin. To sice mělo jistý efekt, ale pochopitelně i vedlejší negativní důsledky. „Už v literatuře z té doby nalezneme varování použití před příliš tvrdých prášků, které mohly poškodit sklovinu. Řada takto razantních prostředků byla ovšem přesto používána až do 19. století,“ říká Šimon Krýzl.

Červíka měl vypudit kouř
Temno na poli stomatologické péče navíc přispívalo i k vytvoření řady mýtů spojených s bolestí zubů. Již ze starověké Mezopotámie se tradují zmínky o zubním červíkovi. „Tato myšlenka s námi zůstala po celý středověk až do 18. století. Do té doby se ranhojiči snažili červíka odstranit třeba vykuřováním,“ uvádí Šimon Krýzl. Trvalo ještě dlouhý čas, než se o bolest zubu začali seriózně a do hloubky zajímat první kapacity novověkého lékařství.
Cizopasníka pod sklovinou nebo v dásni coby možnou teorii rezolutně popřel až zakladatel moderní zubní medicíny Pierre Fauchard ve své knize z roku 1728 Chirurg-dentista. „Ke svému bádání již využíval mikroskop a zdroj zubního kazu hledal spíše v nadměrné konzumaci cukru na základě poznatků, které již nějakou dobu předtím učinili nebo vytušili jeho kolegové, mezi které se zařadil i slavný Hippokrates, který už ve své době došel k poznání, že zdraví zubů mohou ohrožovat zbytky jídla,“ říká Šimon Krýzl.

Místo pasty směs z popela a vajec
Není snadné určit, kdo byl prvním odborníkem, který význam čištění zubů a pravidelné péče o chrup definoval nejpřesněji v nějaké odborné stati. Mnozí se nicméně přiklání ke jménu Giovanniho Arcola žijícího v 15. století v Padově. „Původ zubního kazu v odvápnění skloviny působením kyselin, které produkují bakterie v ústech, ale nalezl a popsal až W. D. Miller roku 1890. Zubní kartáčky už tehdy byly používány, jeho objev ale znamenal začátek chemie zubních past, tak jak je známe dnes,“ říká Šimon Krýzl.
Z pohledu současníka je prakticky nemyslitelné představit si kartáček bez zubní pasty a naopak. Také naši předci vytušili, že samotné „šimrání“ zubů kýžený efekt někdy nepřináší, a snažili se proto svoje počínání zefektivnit i jinak. Někdy si vypomáhali prakticky, jindy intuitivně, a to i hodně odvážnými a neortodoxními způsoby. Peršané experimentovali s práškem z drcených parohů a pálených hlemýždích ulit nebo škeblí – případně obojím dohromady. Rozmanité formy praktikovali i staří Egypťané, kteří si třeba jen prsty čistili zuby směsí popela z kopyt dobytka, myrty a roztlučených skořápek z vajec.

Je libo rozežrané dásně?
Skutečně účinné směsi a pasty blízké těm dnešním se objevily až v 19. století. První pasta v tubě pak spatřila světlo světa v roce 1873 pod dnes už důvěrně známou značkou Colgate, tehdy vedenou doktorem Sheffieldem – ve snaze zvýšit její oblibu, a tím logicky i její prodej, do ní výrobce už tehdy dokonce přidával aroma.
Nechybělo přitom málo, aby právě vývoj zubní pasty ustrnul několik desítek let na mrtvém bodě. Důvodem byl objev bikarbonátu sodného, který se na čištění zubů používal ve své době s velkou oblibou, neboť účinně likvidoval zubní povlak a současně bělil zuby. Spolehlivě ale také rozežíral dásně, takže většina z těch, kteří jej používali, nakonec došla k závěru, že něco jako zubní pasta je v podstatě zbytečný doplněk.

Vzor v armádě
Nejrůznější alternativy zubního kartáčku nacházely svoje opodstatnění i v časech, které klasické hygieně příliš nepřály. Platí to i o období renesance a baroka, kdy klasickou očistu často nahrazovalo jen užívání parfému. Dochované záznamy dokazují, že se zubní prášky, párátka i výplachy úst rozhodně používaly po celé toto období.
A jak tomu bylo s používáním kartáčků v českých zemích? „Je to zajímavé, ale k jejich historii na našem území se nevztahují prakticky žádné prameny. Rozhodně tu byly rozšířeny již začátkem 19. století, ale nevím jak široce. Udává se, že napříč populací se kartáčky v Evropě i v USA rozmohly po první světové válce, kdy patřily k vojenskému vybavení. Snad to platí i pro Čechy, ale podložené nějakými přesnými a konkrétními údaji to nemáme,“ přiznává Šimon Krýzl. Nemusíme se ale cítit nijak zahanbeni. Mnohem hůře na tom byli třeba Američané. I když si první patent zubního kartáčku na území USA podal již v roce 1850 H. N. Wadsworth, čištění zubů se zde ještě dlouho poté nijak velké popularitě netěšilo. Je to přitom jistý paradox, neboť právě výzkumy a poznatky na zdejší půdě o sto let později učinily z kartáčku jednu z vůbec nejprodávanějších hygienických pomůcek. K systematické péči o chrup se však zdejší obyvatelé dopracovali teprve až v období druhé světové války, kdy platila za jeden z neodmyslitelných bodů vojenského výcviku – což prostřednictvím filmového zpravodajství motivovalo i civilní obyvatelstvo.

Astronautův úsměv
V Evropě se kartáček dnešního typu objevil koncem 18. století. Roku 1780 ho vyrobil Angličan William Addis. Jeho rukojeť byla zhotovena z kosti a do provrtaných otvorů byly navléknuty žíně. Postupně se tento vynález na poli orální hygieny začal rozšiřovat i do dalších zemí a nakonec si nejenom našel výrazné uplatnění, ale stal se navíc i znakem společenské prestiže a postavení. „V devatenáctém století se luxusní kartáčky s bohatě zdobenou rukojetí staly třeba i součástí drahých toaletních souprav. A osobně se domnívám, že si jistou prestižnost kartáčky udržují dodnes, o čemž svědčí například okamžik, kdy byl na trh uveden elektrický zubní kartáček. Významnou roli sehrává také marketing při uvedení jak nového kartáčku, tak té či oné pasty,“ říká Šimon Krýzl.
Velký převrat, nebo dokonce revoluci znamenal pro zubní kartáčky na přelomu let 1937 a 1938 vynález nylonu v amerických laboratořích. Ve srovnání s jejich štětinovými předchůdci, které se často rychle roztřepily, a byly navíc drahé, kartáčky s nylonovými vlákny najednou držely až zázračně pohromadě. Jejich slabinou se sice zpočátku ukázala přílišná hrubost, ale když byla o dvanáct let později tvrdá nylonová vlákna nahrazena vlákny měkčími a vláčnějšími, zubní kartáček se usídlil prakticky v každé domácnosti jako její nezbytný doplněk. Dvacáté století ho pak učinilo důležitou součástí velkého byznysu. V šedesátých letech nylonová vlákna rovným dílem elegantně a účelně zaoblil parodontolog Robert Hudson z kalifornského San Jose. Svůj model nepojmenoval jinak než Oral-B a získal pro něj reklamu, kterou asi ještě dlouho nikdo nepřekoná. V roce 1969 si totiž tímto kartáčkem vyčistil svůj chrup pro zářivě bílý úsměv do televizních obrazovek snad celé planety jeden z nejslavnějších astronautů historie Neil Armstrong – údajně jen několik minut před svou velkolepou měsíční procházkou.

Text: Ivan Šiler

Od popelu k perlitu
Římané využívali k bělení zubů popel z ohnišť, kterým svůj chrup obrušovali. Stali se tak průkopníky metody, která se v moderní době označuje jako abrazivní bělení. Popel nahradil perlit, který se v současnosti přidává i do zubních past, od nichž zákazník vyžaduje bělicí účinek.

Datum: 20.07.09, 14:03